Zápis 82.

28. června 2017 v 19:00 | Já |  Deník
Naučili jste mě emocím, tak se nedivte, že je používám.

Mám v nich sice stále ještě zmatek, ale pomalu je rozeznávám.
A momentálně prostě vím, ze už moje emocionálně postižené naivní dítě uvnitř mě dospělo. Jednoduše vyrostlo a přestává se upínat na jinak postižené emocionální mrzáky. Znám bolest v duši, když nechám Temnonoše dělat, co chce. Znám i bolest duše, když nechám dělat srdce, co si zamane. Znám především bolest. A ta mě trápí. A učí.
Pan Důležitý bude vždy hrdinou pro mé vnitřní dítě, stejně tak bude zkázou pro mé budoucí já. Možná už i pro to současné.
Jednoduché vystřízlivění z naivity dětských očí mě nechalo vidět věci takové jaké jsou. Vidět pana Důležitého jako rozmazleného fracka, co se vzteká, že mu sebrali cukrovou vatu. Toho dospělého muže, který byl nedosažitelný a nedotknutelný, zvláštně božsky nadpozemský. V jedné chvíli se to zlomilo. Asi uvědomění, že jsem otravná bytost, která zapříčiňuje jeho podrážděnost. Stále mi však na něm záleží způsobem, který se mi ani za mák nelíbí, proto musím jít. Nechci být tou jiskrou, ktera ho rozpálí doběla, bohužel ne tím správným způsobem. Jednoduše ho "nasere" do nepříčetnosti. Tím být nechci. Chci si ho pamatovat, jako toho božsky nedosažitelného, kolem kterého se bojím projít z nervozity, ne ze strachu, že vyletí jako čertík z krabičky. A on mě jako naivní dítě se smyslem pro ztrácení se v mapách.
Takže půjdu, jen nevím, kdo bude držet moji maličkost na hraně temnoty, abychom tam s mým Démonkem nespadli úplně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama